GOMORA (Gomorra)

Zapomeňte na Kmotra! Gomora je nejpravdivější a nejsyrovější film o mafii, jaký byl natočen. Román Gomora, který je předlohou filmu, vyšel již ve 33 zemích a stal se celosvětovým bestsellerem.

Brutálně syrová freska Mattea Garroneho líčí s až neuvěřitelnou výstižností, jakými způsoby ovládá neapolská větev mafie zvaná camorra všední život lidí. Je to svět, kde jediným zákonem je násilí, jedinou hodnotou moc, jediným snem peníze a jediným dorozumívacím prostředkem zbraně. V souboji klanů jde o nadvládu nad trhem s narkotiky, nebezpečným odpadem, s prostitucí, turistikou, ale i s oděvním průmyslem. Na nedávném festivalu v Cannes jej porota odměnila Velkou cenou – druhým nejvyšším oceněním po Zlaté palmě.

Itálie, drama, 2008

Režie: Matteo Garrone

Hrají: Toni Servillo, Gianfelice Imparato, Maria Nazionale, Salvatore Cantalupo, Gigio Morra, Salvatore Abruzzesse, Marco Macor a další

Premiéra v ČR: 12.3.2009

AČFK

https://www.gomorrahmovie.co.uk/

Zdroj a foto: Distributor

Zpracoval a podle uvedených materiálů připravil: Jan Švábenický

Ocenění:

MFF Cannes (2008) – Velká cena festivalu (Grand Prize)

MFF Chicago (2008) – nejlepší scénář

Evropské filmové ceny (2008) – nejlepší film, režie, scénář, kamera, herec (Tony Servillo)

Filmový festival v Mnichově (2008) – cena Arri-Zeiss

Satellite Awards (2008) – nejlepší cizojazyčný film

Zajímavosti:

Autor románu Roberto Saviano žije od vydání románu pod policejní ochranou. Mafiánská větev camorra mu totiž za zveřejnění jejích nekalých aktivit neustále vyhrožuje smrtí.

Několik herců, kteří ve filmu ztvárnili členy camorry, jsou podezřelí, že se i ve skutečném životě s mafiány stýkají a provozují nelegální činnost. Giovanni Venosa, který ztvárnil šéfa jednoho klanu camorry, byl zatčen při vymáhání výpalného.

Podrobněji o filmu

Z několika příběhů lidí, jejichž život poznamenala neapolská zločinná organizace zvaná Camorra, vytvořil režisér mozaikovitý pohled na podsvětí a zákony, kterými mafie každodenně zasahuje do života obyčejných lidí. Film není lineárně vystavěným příběhem, ale epizodickým sledem různých událostí odehrávajících se na jedné z periferií současné Neapole, kterou ovládá mafie svými nezákonnými a spekulativními praktikami.

Film představuje divákovi několik rozmanitých způsobů, jakými mafie funguje a upevňuje si svou neomezenou moc a dominantní autoritu ve společnosti. Odpsychologizováním postav a objektivním nestylizovaným pohledem na zobrazovanou realitu režisér vytváří bezprostředně autentický – dokumentaristicky a reportážně pojatý – obraz jednoho z kritických a společenskopoliticky závažných problémů dnešní Itálie.

Dějová konstrukce filmu, rozčleněná na pět různých krátkých příběhů (nebo spíše situací a okamžiků v autenticky zamýšlené životní realitě postav) jako rozmanitých objektivně pojatých pohledů na italskou mafii Camorra, je z hlediska narativní struktury záměrně rozbita. Filmaři nechtějí diváka ponořit do klasického vyprávění a nabídnout mu lineárně vystavený příběh ve stylu žánrově koncipovaných gangsterských a kriminálních snímků z prostředí mafie.

Film začíná chladnokrevným zavražděním mafiánských bosů v soláriu, na které navazuje další řetězec událostí spojený s každodenními praktikami, metodami a intrikami neapolského podsvětí a jeho nekompromisních a drastických zákonů. Ústředním předmětem zájmu je pro režiséra několik postav, které se buď přímo pohybují v podsvětí Neapole, nebo jsou podrobeni systémem zločineckého syndikátu a nuceni plnit příkazy, které se většinou vztahují k zabíjení pro mafii nepohodlných osob.

K několika ústředním postavám patří dvojice mladých chlapců, které bosové zneužijí k plnění svých úkolů, aby je poté mohli sami zlikvidovat jako nepotřebné služebníky, kteří by mohli ohrozit strukturu syndikátu. Jinou postavou je mafiánský vůdce, který na veřejnosti vystupuje jako obchodní spekulant a podnikatel, jehož skutečné aktivity jsou úzce spojeny s podvody, krádežemi, pašováním a nelegálním prodejem zboží, nebezpečnou manipulací s toxickým odpadem, stejně jako zabíjením nepohodlných osob.

Mozaikovitá sestava několika mini příběhů, které jsou zároveň významově propojeny – v kontextu vystupujících postav i zločinných zájmů a činnosti mafie – nabízí divákovi analytický pohled na strukturu a fungování neapolské Camorry.

ZLOČINECKÁ NEAPOLSKÁ ORGANIZACE CAMORRA

Zločinecká organizace Camorra vznikla a sídlí v Neapoli, ale ve skutečnosti ovládá celé okolí rozprostírající se okolo města a celý kraj Kampánii. Vedle ostatních nejznámějších spolků, jako sicilská Stidda a Cosa Nostra, kalábrijská Ndrangheta nebo jihoitalská Sacra Corona Unità působící v regionu Apulie, se jedná o světově nejrozšířenější mafii mimo Itálii. Své aktivity rozvíjela také na území České republiky, kde se v roce 2000 za spolupráce italské a české policie podařilo zatknout několik vlivných členů Camorry.

Hlavní zájem Camorry se soustřeďuje na obchod s narkotiky a drogami, především s tureckým heroinem a jihoamerickým kokainem. Lichva, zbraně a nebezpečný toxický odpad rozšiřují další řadu oblastí, ve kterých se organizace každodenně angažuje. Organizace funguje na principu vydírání a vymáhání poplatků především od italských velkoobchodníků a podnikatelů za ochranu, což vynáší mafii ročně vysoké zisky.

Konkrétně zpracování průmyslového odpadu, se kterým organizace začala manipulovat v 80. letech, je oproti legálnímu zpracování levnější a nabízejí se tak i levnější služby zákazníkům. Toxické látky z odpadu, vyvážené na černé skládky a zakopávané v okolí Neapole i jiných měst či spalované na polích, ničí životní prostředí a zvyšují riziko výskytu nebezpečných onemocnění.

Organizovaná prostituce, obchod s cigaretami, alkoholem či se sportovním dopingem představují další aktivity zajišťující organizaci vysoký kapitál. V samotné struktuře Camorry dochází často nejen k likvidaci nepohodlných osob, ale také k vnitřním konfliktům, vyřizování účtů či válkám mezi jednotlivými skupinami, klany, gangy či rodinami. Policie zde není zdaleka jedinou složkou bojující proti zločinecké organizaci. Počet obětí Camorry se ročně pohybuje mezi stem až dvěmi sty mrtvými.

ROMÁN GOMORA A JEHO AUTOR ROBERTO SAVIANO

Román, který se stal předlohou pro stejnojmenný film, byl přeložen do několika světových jazyků a stal se celosvětovým čtenářským bestsellerem. Byl vydán milánským nakladatelstvím Mondadori roku 2006. Jeho autor Roberto Saviano se zaměřil na strukturu, praktiky, aktivity a funkci Camorry, čímž se vystavil riziku smrti, kterou mu neapolská mafie vyhrožuje. Po dvou letech života pod policejní ochranou se spisovatel rozhodl opustit Itálii. V několika následujících úryvcích mluví Saviano o své situaci a izolovaném způsobu života.

Roberto Saviano ke své úspěšné knize říká:

 „Co mohu dělat? Pokračovat jako dříve. Nemám jinou volbu než setrvat, setrvat, setrvat.“

„Právě teď nevidím důvod, proč bych měl dál žít tak jako doposud - jako vězeň své knihy, svého úspěchu. Kašlu na úspěch. Chci svůj život, to je všechno.“

„Chci se svobodně projít, dát si pivo, zamilovat se. Setkat se se svojí matkou bez toho, aby jí to nahánělo strach.“

„Kéž by se byl úspěch projevil jinak. Chci žít, chci mít dům. Chci se zamilovat, pít pivo mezi lidmi. Chci se opalovat, chodit v dešti a navštěvovat beze strachu matku. Chci se smát a nechci, aby se o mně mluvilo jako o umírajícím.“

PROFILY TVŮRCŮ

MATTEO GARRONE (*1968) (režie)

Pochází ze zámožné římské umělecky založené rodiny a od svého dětství se pohyboval v kulturním prostředí. Je synem divadelního kritika Mirca Garroneho. Během školních let se úspěšně věnoval sportu, zejména vynikal v tenisu, ve kterém dosáhl také několika úspěchů. V roce 1986 ukončil studia na uměleckém lyceu a začal pracovat jako pomocný kameraman. Poté se na čas plně věnoval malířství.

V roce 1996 získal na filmovém festivalu Sacher Festival organizovaném Nannim Morettim cenu Sacher za svůj krátkometrážní snímek Silhouette (Silueta). V následujícím roce realizuje ve své domácí produkční společnosti Archimede svůj první celovečerní snímek Terra di mezzo (Poloviční země) distribuovaný společností Tandem a uvedený na Filmovém festivalu mladých v Turíně (Festival Cinema Giovani di Torino), kde obdržel Zvláštní cenu poroty a cenu Cipputi.

V roce 1987 natočil Garrone v Neapoli dokumentární film Oreste Pipolo, fotografo di matrimoni (Oreste Pipolo, fotograf manželství) a ještě v témže roce svůj druhý celovečerní film Ospiti (Hosté) oceněný cenou Kodak na Přehlídce filmového umění v Benátkách (Mostra d’arte Cinematografica di Venezia). Film také získal Speciální zmínku (Menzione speciale) na filmovém festivalu v Angres, cenu za nejlepší film na festivalu ve Valencii a cenu Kodak na festivalu v Messině. Jeho třetí celovečerní snímek Estate romana (Římské léto) realizovaný v roce 2000 byl uveden ve slavnostní sekci na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

Film L’imbalsamatore (Balzamovač), který sklidil velké uznání kritiky i publika, byl uveden na 55. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Za film obdržel režisér několik cen: Donatellova Davida (David di Donatello) za nejlepší scénář a nejlepší herecký výkon, cenu Stříbrná stuha (Il Nastro d’Argento) za nejlepší střih, Zlatý Ciak (Ciak d’Oro) opět za nejlepší střih, cenu Fellini za nejlepšího produkci, scénář, kameru a distribuci. Vyhrál také zvláštní cenu poroty a cenu Pasolini (Premio Pasolini).

V roce 2005 je Garrone v soutěži na 54. ročníku Filmového festivalu v Berlíně s filmem Primo amore (První láska), který vyhrál cenu Stříbrný medvěd za nejlepší filmovou hudbu. V téže kategorii byl snímek oceněn v Itálii Stříbrnou stuhou a Donatellovým Davidem. Jako herec se objevil v roli kameramana v politické satiře Il caimano (Kajman, 2006) Nanniho Morettiho.

Gomora je Garroneho šestým celovečerním hraným snímkem a zároveň prvním explicitně politickým filmem zabývajícím se aktuální problematikou současné Itálie. Režisér se svým nejnovějším filmem nejen zařadil mezi angažované filmaře zabývajícími se sociálně-politickou strukturou země, ale do značné míry tematicky i formálně navázal na některá proslulá období italské kinematografie zejména levicově orientovaných tvůrců zaměřujících se ve svých filmech na kritiku negativních znaků italské společnosti.

Zločinecké syndikáty, činnost mafie a její spojení s představiteli moci a vládními kruhy, korupce justičního aparátu a policejní složky, které byly nejčastějšími náměty angažovaného proudu v 60. a 70. letech, zobrazuje také Garrone ve snímku Gomora. Dokumentárním stylem a nestylizovaným přístupem k zachycované skutečnosti se režisérův snímek řadí do specifické kategorie dokudramatu, který z objektivního pohledu bez nadměrné inklinace k formálním experimentům vykresluje autenticitu prostředí i celospolečenskou a politickou realitu zvoleného tématu.

Režijní filmografie:

1996 | Terra di mezzo (Poloviční země)

1998 | Ospiti (Hosté)

2000 | Estate romana (Římské léto)

2002 | L‘imbalsamatore (Balzamovač)

2004 | Primo amore (První láska)

2008 | Gomora (Gomorra)

PROFILY HERCŮ

GIANFELICE IMPARATO

S herectvím začínal v první polovině 80. let. Objevil se v historickém dramatu Enrico IV (Jindřich IV, 1984) Marca Bellocchia. Jako scénárista spolupracoval na komediálním snímku La repubblica di San Gennaro (Republika San Gennaro, M. Costa, 2001).

Výběr z filmografie: Un ragazzo e una ragazza (Chlapec a dívka, M. Risi, 1984), Bianca (Bianca, N. Moretti, 1984), Facciamo paradiso (Hledáme ráj, M. Monicelli, 1995), Romanzo di un giovane povero (Román mladého chudáka, E. Scola, 1995), Pugili (Boxeři, L. Capolicchio, 1995), Panni sporchi (Drsné existence, M. Monicelli, 1999), La repubblica di San Gennaro (Republika San Gennaro, M. Costa, 2001), L’ora di religione – Il sorriso di mia madre (Hodina náboženství – Úsměv mé matky, M. Bellocchio, 2002), Il divo: La straordinaria vita di Giulio Andreotti (Divo: Podivný život Giulia Andreottiho, P. Sorrentino, 2008), Fortapasc (Fortapasc, M. Risi, 2009)

TONI SERVILLO (*1959)

Je bratrem hudebníka Peppa Servilla. Angažuje se převážně v divadle jako herec a režisér. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1992 v Morte di un matematico napoletano (Smrt neapolského matematika) Maria Martoneho, který je rovněž činný jako divadelní režisér a spolupracoval se Servillem na několika divadelních inscenacích. V následujících letech hrál Servillo v několika jeho dalších filmech.

Výběr z filmografie: Rasoi (Žiletky, M. Martone, 1993), Teatro di guerra (Válečné divadlo, M. Martone, 1998), L’uomo in più (Muž navíc, P. Sorrentino, 2001), Le conseguenze dell’amore (Důsledky lásky, P. Sorrentino, 2004), Il divo: La straordinaria vita di Giulio Andreotti (Divo: Podivný život Giulia Andreottiho, P. Sorrentino, 2008)

ITALO CELORO

Pro film ho objevil režisér Nanni Loy, který mu svěřil menší role ve svých společenských komediích Café Express (Café expres, 1980) a Mi manda Picone (Posílá mě Picone, 1984).

Výběr z filmografie: Se lo scopre Gargiulo (Jestli to zjistí Gargiulo, E. Porta, 1988), Scugnizzi (Uličníci, N. Loy, 1989), Pacco, doppio pacco e contropaccotto (Balík, dvojitý balík a kontrabalíček, N. Loy, 1993), L’amore molesto (Obtížná láska, M. Martone, 1995), L’uomo in più (Muž navíc, P. Sorrentino, 2001)

SALVATORE CANTALUPO

Jako herec se objevil pouze v několika málo filmech, ze kterých je nejznámnější Teatro di guerra (Válečné divadlo, M. Martone, 1998). V současnosti se dokončuje další film, ve kterém vystupuje – Fortapasc (Fortapasc, M. Risi, 2009).

GIGIO MORRA

Hrál v několika filmech, ze kterých jsou nejznámější Sogni d’oro (Zlaté sny, N. Moretti, 1981) a Io speriamo che me la cavo (Doufejme, že to dokážu, L. Wertmüllerová, 1992). Účinkoval také v několika televizních filmech, např. Sabato, domenica e lunedì (Sobota, neděle a pondělí, P. Sorrentino) nebo Rebecca, la prima moglie (Rebecca, první manželka, R. Milani).

OHLASY

Kenneth Turan, Los Angeles Times:

„Film se nám snaží sdělit, že otisky Camorry jsou v Neapoli a jejím okolí naprosto všude a že kontakt s touto organizací je smrtelně nebezpečný.“

Frederic Brussat + Mary Ann Brussat, Spirituality and Practice:

„Mateo Garrone natočil hrubozrnné a dynamické drama ze současné Itálie.“

Jay Weissberg, Variety:

„Nejpůsobivějším prvkem filmu je způsob, jakým spojuje fikci a věcný dokumentární styl, jenž je velmi vzdálený analogiím postavených na zápachu a hnilobě, které k vyjádření svého postoje tak často využívá autor knižní předlohy Roberto Saviano.“

Fernando F. Croce, Slant Magazine:

„Snímek je režisérem mistrně ovládán po celou dobu dlouhé stopáže a poukazuje na okolnosti života, který je v absolutní moci bezohledných kriminálníků. Pro tyto „hrdiny“ není svět organizovaného zločinu podsvětím nýbrž jedinou životní realitou.“

Jason Best, Movie Talk:

„Násilné scény v Gomoře jsou šokující, ve filmu se navíc neobjevuji žádné prvky humoru nebo radosti, jak je tomu třeba ve Zjizvené tváří, v Mafiánech nebo v Městě bohů. Divák filmu dostává pouze dávku otřesné, útroby svírající, chladné hrůzy.“

Damon Wise, Empire Magazine:

„Pochmurná, pomalá, ale výborně nadávkovaná, studie neapolského organizovaného zločinu, která zanechá v divákovi silnou pachuť děsivosti.“