PAN NIKDO (Mr. Nobody)

Jeden život – tisíce cest.

V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, či spíše tři alternativní životy, které možná prožil se třemi různými ženami. Přemýšlí, zda vše udělal správně, co mohl udělat jinak, a zda to vůbec celé mělo smysl. Filozofická fantasmagorie o tom, že není dobrých a špatných voleb.

Belgický režisér Jaco Van Dormael se po dlouhé třináctileté odmlce vrací na plátna kin. Přípravě svého třetího filmu věnoval osm let. Natáčel tentokrát - poprvé ve své kariéře - v anglickém jazyce. Mezinárodní herecké hvězdy a náročné triky si vyžádaly rozpočet 37 milionů euro, čímž se Pan Nikdo stal dosud nejdražším belgickým filmem. Režisér dílo charakterizoval jako „vysokorozpočtový experimentální film o mnoha různých životech, které může prožít jeden člověk.“

Jaco Van Dormael (Toto hrdina, Osmý den) o filmu:

„Moji producenti nechtějí, abych to říkal, ale Pan Nikdo je vysokorozpočtový experimentální film o mnoha různých životech, které může prožít jeden člověk. Záleží jen na rozhodnutích, která v průběhu života učiníme. Každý má nekonečně mnoho možností a činí jak dobrá, tak špatná rozhodnutí. Nemo Nobody si představuje všechny možnosti, které měl. Film má stromečkovou strukturu, v každé situaci, kdy měl učinit závažnou volbu, domýšlíme obě varianty. Žil by odlišně, kdyby vyrůstal s matkou v Kanadě, anebo s otcem v Anglii. Obrazně řečeno, i my všichni stále znovu volíme, jestli sednout na vlak, anebo zůstat na nádraží.“

Kanada/ Belgie/ Francie/ Německo, sci-fi drama,/ 2009

Režie: Jaco Van Dormael

Hrají: Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Linh Dan Pham, Rhys Ifans, Natasha Little a další

Premiéra v ČR: 15.7.2010

AČFK

https://www.mrnobody-lefilm.com/

https://www.acfk.cz/pan-nikdo.htm

Ocenění:

-       Sitges – Katalánský MFF – nejlepší make-up, nominace na nejlepší film

-       Stockholm Film Festival – nejlepší kamera

-       MFF Benátky – Biografilm Award – Jaco Van Dormael, Golden Osella za nejlepší technický přínos

Zdroj a foto: Distributor

KOMENTÁŘ PRODUCENTA PHILIPPA GODEAUA

Po Osmém dni (1996) mi Jaco řekl: „Další můj film bude o hodně jednodušší, méně časově i finančně náročný.“ (smích). Nakonec všechno dopadlo jinak. Vše trvalo o hodně déle, než jsme předpokládali. To proto, že Jaco není řemeslníkem, ale v prvé řadě umělcem. Potřebuje čas, aby jeho nápady uzrály.

Scénář jsem poprvé četl v Cannes roku 2004. Odhadoval jsem tehdy jeho rozpočet na 50 milionů eur, což bylo mimo naše možnosti. Nejdříve jsme tedy upravili scénář do finančně snesitelnějších mezí. Ale i tak jsme pak museli najít koproducenty. To bylo samozřejmě pro tak drahý a náročný film těžké. Nakonec se do projektu zapojily společnosti Pathé a Wild Bunch. Jejich příspěvky však zdaleka nemohly pokrýt díry v rozpočtu, a tak jsem se rozhodl riskovat a sáhnout hlouběji do vlastní kapsy, aby se věci daly do pohybu. Jinak by scénář zůstal navždy “v šuplíku“. Musím připustit, že kdyby Jaco nebyl mým kamarádem, vůbec bych se do toho dobrodružství nepouštěl. Na druhou stranu vím, že mu mohu naprosto důvěřovat a nenechá mě v tom samotného. Šli jsme do toho spolu.

Poprvé jsem Jaca potkal při natáčení jeho debutu Toto hrdina (1991), poté jsme spolu pracovali na Osmém dni. Vidíme se často, ale o práci hovoříme málo – on i já pracujeme tvrdě na tom svém a věříme si, proto se nepotřebujeme navzájem kontrolovat. On mi nemluví do financování, já mu nestojím za kamerou. Jemu jde o to, aby naplnil své umělecké ambice, mně zase o to, aby to bylo finančně možné. On mi důvěru oplácí v konečné fázi výroby: radí se se mnou o podobě plakátu, traileru. Myslím, že se dobře doplňujeme.

Plánované šestiměsíční natáčení jsme neprotáhli o jediný den. Rozpočet jsme sice překročili, ale nijak závratně. A jak tak na to vzpomínám, fáze natáčení byla z celého procesu výroby nejzábavnější. Pracovalo se sice dlouhé dny bez větších pauz a bylo šílené cestovat mezi Belgií, Kanadou a Německem… ale neměli jsme žádné větší problémy. Celý štáb fungoval jako skvělá parta. A Jaca jsem nikdy neviděl tak šťastného jako v akci při natáčení Pana Nikdo. Proto mu říkám, ať dělá filmy častěji.

Ve filmu se často přesouváme v čase i prostoru. Postprodukce tedy logicky zabrala hodně času - stříhalo se více než rok. Za takovou dobu usilovné práce bylo myslím pro Jaca opravdu těžké přistupovat k materiálu s čistou hlavou. Není tedy překvapivé, že právě ve fázi střihu jsem do výroby nejvíce zasahoval. Měl jsem odstup, jaký Jaco mít nemohl. Ostatně pro něj jako perfekcionistu bylo opravdu těžké se s projektem rozloučit: mohl by na něm pracovat dalších deset let, objevovat nové možnosti jeho zpracování, až by nakonec vznikl naprosto odlišný film od toho, který jsme vytvořili nyní. Jaco však omezené časové možnosti strávil a s výsledkem jsme všichni spokojeni. Podařilo se mu ideálně skloubit své technické mistrovství s poezií, aniž by jedno převyšovalo druhé.

Tímto filmem jsem ukázal ostatním, že se producentovi vyplatí zůstat déle s jedním režisérem. Nebýt předchozí spolupráce, nikdy bych si netroufl jít takhle daleko. Nenechali jsme se s Jacem ukolébat předchozím úspěchem; naopak jsme šli ještě mnohem dál. Riskovali jsme a dokázali to, co se zprvu zdálo nemožné. Na výsledek jsem velmi hrdý. Vznikl film jako žádný jiný, který jsem viděl. Vyjadřuje mnoho věcí, které bych chtěl předat vlastním dětem… o rozhodnutích, která člověk podstupuje… Jaco nekáže, nutí mě cítit, žít a prožívat. Je to mistrovské dílo!

PROFILY TVŮRCŮ

JACO VAN DORMAEL (*1957) - belgický režisér a scenárista

Po studiích v Bruselu (INSAS) a Paříži (Louis-Lumière) se stal režisérem divadelních her pro děti, zejména klauniád. Na počátku 80. let se pustil do natáčení několika dokumentů a krátkých filmů. Jeden z nich, É pericoloso sporgersi (Nevyklánět se!, 1984) získal hlavní cenu na festivalu v Clermont Ferrand.

Na poli celovečerních filmů debutoval snímkem Toto hrdina (Toto le héros, 1991) o světě dětství a pocitu lítosti nad jeho ztrátou. Zde poprvé plně rozvinul svůj snový svět. Mimo to film vynikal - jako vždy u Dormaela - formální precizností, infantilním hračičkářstvím a roztomilostí. Hraje si i s divákem, mate ho nespolehlivým vypravěčem příběhu.

Obdržel Zlatou kameru za nejlepší debut na MFF v Cannes a francouzskou výroční cenu César za nejlepší zahraniční film. Van Dormael se přes noc stal hvězdou formátu, jaký v belgickém filmu dříve představoval André Delvaux nebo dnes bratři Dardennovi.

Na jeho další projekt se však čekalo dlouho (podle svých slov píše pomalu): až po šesti letech uvedl v Cannes svůj druhý film Osmý den (Le Huitième jour, 1996). Zatímco režisérova prvotina získala oblibu zejména u náročnějšího diváka, hollywoodsky jednoduchý a dojemný Osmý den slavil úspěch u širokého publika, zejména ve frankofonních zemích. Vypráví o přátelství dvou mužů, z nichž jeden je mentálně postižený. Představitelé hlavních rolí, Daniel Auteuil a Pascal Duquenne, obdrželi společnou cenu za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes. Duquenne, který opravdu má Downův syndrom, se objevil mj. také v milém Van Dormaelově příspěvku k oslavě stého výročí kinematografu Lumière a spol. (Lumière et compagnie, 1995).

Trvalo dalších třináct let, než režisér dokončil svůj zatím největší projekt, Pana Nikdo (Mr. Nobody, 2009). Podobně jako ve svém debutu zde dal volný průchod bující hře imaginace, časovým skokům a naivnímu, až dětskému pohledu na svět, kterému nechybí humor a ironie. Znovu se také věnuje tématu osudové volby, která navždy změní život; tentokrát však mnohem hlouběji analyzuje relativitu dobrých a špatných rozhodnutí, což dává snímku výrazný filosofický přesah. Rámec science-fiction ještě zvýrazňuje surrealistický nádech, kdy občas už ani divák neví, co je sen a co skutečnost.

Van Dormael žije s belgickou choreografkou a tanečnicí Michèle Anne De Mey a má dvě dcery. Jeho bratr Pierre Van Dormael (1952 - 2008) byl hudebním skladatelem a jazzovým kytaristou. Složil také hudbu ke všem bratrovým filmům.

Režijní filmografie

Krátké filmy

1980 | Maedeli-La-Brèche

1981 | Les voisins (Sousedi)

          Stade 81 (Stadión 81)

1982 | L´Imitateur (Imitátor)

1983 | Sortie de secours (Nouzový východ)

1984 | È pericoloso sporgersi (Nevyklánět se!)

1985 | De Boot

Celovečerní filmy

1991 | Toto hrdina (Toto le héros)

1996 | Osmý den (Le Huitième jour)

2009 | Pan Nikdo (Mr. Nobody)

PROFILY HERCŮ

JARED LETO (*1971) - americký herec a zpěvák

Narodil se 26. 12. 1971 jako Jared Joseph v Bossier City v Louisianě. Nedokončil střední školu a pokoušel se studovat malířství na philadelphské University of Arts a film na School of Visual Arts v New Yorku. V té době režíroval krátký film Crying Joy (Radost v slzách). V roce 1992 se přestěhoval do Los Angeles a zanedlouho se uplatnil v televizi, kde hostoval v seriálech Camp Wilder (Tábor u Wilderů) a Almost Home (Skoro doma).

Prosadil se úlohou přitažlivého Jordana Catalana v dramatickém seriálu My So-Called Life (Tak tohle je můj život, 1994 - 95). Díky úspěchu série se od poloviny 90. let objevoval na filmovém plátně ve vedlejších rolích. Mezi nimi vynikal podporučík Whyte ve válečném dramatu Tenká červená linie (Terrence Malick, 1998); mladík, jehož miluje zmatená hrdinka (Winona Ryder) psychologického dramatu Narušení (James Mangold, 1999); úspěšnější kolega ambiciózního psychopata (Christian Bale) v černé komedii Americké psycho (Mary Harron, 2000).

Velkou hereckou příležitost dostal v životopisném snímku Zázračný běžec (Steve James, 1997) o legendárním americkém vytrvalci. Široký divácký ohlas mu však přinesla teprve role narkomana ve filmu Rekviem za sen (Darren Aronofsky, 2000). V rámci přípravy na roli zhubl o 9 kilo a později tuto úlohu označil jako sadomasochistickou.

Jared Leto je krásný princ a snový muž mnoha žen. V letech 1996 a 1997 byl časopisem People vybrán mezi 50 nejkrásnějších lidí světa. Přesto - nebo právě proto - bývá v mnoha filmech jeho postava mrzačena: v Rekviem za sen mu amputují nakaženou ruku, v Klubu rváčů (David Fincher, 1999) je zbit k nepoznání, v Úkrytu (David Fincher, 2002) je ošklivě popálen, v Americkém psychu je brutálně zavražděn sekerou.

Leto je hercem mnoha proměn – ztvárnil běžeckého vytrvalce i stokilového vraha (Zavraždění Johna Lennona, J. P. Schaefer, 2007); sukničkáře přezdívaného “God of fuck“ (Highway, James Cox, 2001) i submisivního homosexuálního přítele (Alexander Veliký, Oliver Stone, 2004); mladíka závislého na drogách (Obchodník se smrtí, Andrew Niccol, 2004) i 120letého starce (Mr. Nobody, Jaco Van Dormael, 2009).

Se svým bratrem Shannonem (který je také hercem) založil v roce 1998 rockovou kapelu 30 Seconds to Mars. Zprvu malý rodinný podnik se během let rozvinul ve známou skupinu, která má fanoušky po celém světě.

Filmografie (výběr): Poslední ze slavných králů (David Keating, 1995), Zázračný běžec (Steve James, 1997), Narušení (James Mangold, 1999), Americké psycho (Mary Harronová, 2000), Rekviem za sen (Darren Aronofsky, 2000), Sunset Strip (Adam Collis, 2000), Úkryt (David Fincher, 2001), Highway (James Cox, 2001), Alexander Veliký (Oliver Stone, 2002), Obchodník se smrtí (Andrew Niccol, 2004), Zabijáci osamělých srdcí (Todd Robinson, 2005), Zavraždění Johna Lennona (J. P.Schaefer, 2006), Pan Nikdo (Jaco Van Dormael, 2009)

DIANE KRUGER (*1976) - německá herečka a bývalá modelka

Narodila se 15. července 1976 v německém Algermissenu jako Diane Heidkrüger (kvůli kariéře si později zkrátila příjmení na Kruger).

Matka byla bankovní úřednicí, otec počítačový specialista. V mládí studovala balet v Londýně. Kvůli zranění ale přestala a přestěhovala se do Paříže, kde se začala věnovat modelingu. V něm úspěšně pokračovala i po návratu do Německa. Díky svému vzdělávání v Anglii a Francii mluví plynně anglicky a francouzsky.

Na doporučení producenta a režiséra Luca Bessona se začala věnovat herectví. V roce 2002 dokončila studium na pařížské herecké škole Ecole Florent.

V roce 2001 si vzala herce a režiséra Guillaumea Caneta. Dal jí výraznou roli ve svém režijním debutu Jak řeknete, pane (2002). Snímek zaznamenal ve Francii značný ohlas. Po boku Caneta se objevila ještě ve válečném filmu Šťastné a veselé (Christian Carion, 2005). V roce 2006 se rozvedli.

V roce 2003 hrála v bessonovské akční produkci Na plný plyn (Louis-Pascal Couvelaire). Po prvních evropských rolích brzy následovala nabídka ze Spojených států. Dostala roli krásné Heleny Trojské v historickém velkofilmu Troja (Wolfgang Petersen, 2004). Na vzhledu se zakládala také její postava v dobrodružných Lovcích pokladů (Jon Turteltaub, 2004) z produkce Jerryho Bruckheimera. Stejnou roli si zopakovala o tři roky později v pokračování hitu.

Sympatickou blondýnku stále častěji vyhledávají nejen producenti komerčních opusů, ale i uznávaní filmaři. Objevila se například v ceněné romanci Miluj mě, prosím (Paul McGuigan, 2004). Režisérka Agnieszka Holland jí svěřila hlavní ženskou roli v dramatu Ve stínu Beethovena (2006), kde hrál titulní postavu Ed Harris. Náročný herecký part jí svěřil také Jaco Van Dormael ve filosofické sci-fi Pan Nikdo (2009). Kruger není pouhou modelkou na plátně. Potvrdila to definitvně charismatickou úlohou ve válečném pastiši Hanební pancharti (Quentin Tarantino, 2009). Hraje zde německou filmovou hvězdu Bridget Von Hammersmark, která pomáhá partyzánské vojenské jednotce "The Basterds" dostat se přes francouzskou hranici do Německa. Za ztvárnění odvážné sabotérky obdržela Kruger několik cen za vedlejší herecký výkon.

Filmografie (výběr): Klavírista (Jean-Paul Roux, 2002), Jak řeknete, pane (Guillaume Canet, 2002), Na plný plyn (Louis-Pascal Couvelaire, 2003), Miluj mě, prosím (Paul McGuigan, 2004), Lovci pokladů (Jon Turteltaub, 2004), Troja (Wolfgang Petersen, 2004), Šťastné a veselé (Christian Carion, 2005), Ve stínu Beethovena (Agnieszka Holland, 2006), L´Âge des ténèbres (Denys Arcand, 2007), Nevinná (Fred Cavayé, 2008), Hanebný pancharti (Quentin Tarantino, 2009), Pan Nikdo (Jaco Van Dormael, 2009)

SARAH POLLEY (*1979) - kanadská herečka, zpěvačka, režisérka a scenáristka

Narodila se 8. ledna 1979 v kanadském Torontu. Je nejmladší z pěti dětí kanadského herce Michaela Polleyho. Matka, herečka a castingová vedoucí Diane Polley, zemřela, když jí bylo 11 let.

Před kamerou debutovala už v pěti letech úlohou Molly Monaghan v sentimentálním disneyovském příběhu chudé rodiny Kouzelné vánoce (Phillip Borsos, 1985). Z dalších dětských rolí vyniká ta ve fantastickém Dobrodružství barona Prášila (Terry Gilliam, 1988). Uplatnila se také v televizi, kde vytvořila hlavní role v seriálech Ramona (1988) a zejména v Disneyově Road to Avonlea (Cesta do Avonlea, 1990 - 1996), který jí získal širokou popularitu v Kanadě i USA.

Na kariéru úspěšné dětské herečky navázala v náročných snímcích svých slavných kanadských krajanů: Atom Egoyan – Exotica (1994) a Sladké zítřky (1997); David Cronenberg – eXistenZ (1999). Díky nim vstoupila do mezinárodního povědomí.

Výrazněji se prosadit jí pomohla také úloha pokladní, která se zaplete kvůli nevázanému způsobu života do drogových kšeftů, v úspěšné americké komedii Go (Doug Liman, 1999).

V novém tisíciletí Polley střídavě spolupracuje s americkými, kanadskými a evropskými režiséry nekomerčního ražení. Umělecky vyniká zejména její spolupráce se španělskou režisérkou Isabelle Coixet (Můj život beze mne, 2003; Tajemství slov, 2005). Právě ve zmíněných snímcích zaujala belgického režiséra Jaca Van Dormaela, který ji obsadil do role nešťastné Elise ve své filosofické sci-fi Pan Nikdo (2009). Jako herečka získala Polley i přes své mládí již celou řadu ocenění. Jako režisérka debutovala roku 2006 komorním snímkem o stárnutí Daleko od ní.

Filmografie (výběr): Kouzelné vánoce (Phillip Borsos, 1985), Dobrodružství barona Prášila (Terry Gilliam, 1988), Exotica (Atom Egoyan, 1994), Sladké zítřky (Atom Egoyan, 1997), 2000 očima... poslední noc (Don McKellar, 1998), eXistenZ (David Cronenberg 1999), Go (Doug Liman, 1999), Váha vody (Kathryn Bigelow, 2000), Vykoupení (Michael Winterbottom, 2000), Můj život beze mne (Isabelle Coixet, 2003), Úsvit mrtvých (Zack Snyder, 2004), Nechoď klepat na dveře (Wim Wenders, 2005), Tajemství slov (Isabelle Coixet, 2005), Pan Nikdo (Jaco Van Dormael, 2009)

LINH-DAN PHAM (*1974) - vietnamská herečka

Narodila se roku 1974 v jihovietnamském Saigonu. Když jí byl rok, přestěhovala se její rodina do Francie kvůli ohrožení Saigonu severovietnamskými vojenskými silami. Vyrostla v Paříži.

V roce 1992 ji obsadil režisér Régis Wargnier do role Camille ve velkofilmu z období francouzské kolonizace jihovýchodní Asie Indočína s Catherine Deneuve v hlavní roli. Mladičká Pham hraje její adoptivní dceru. Za roli získala cenu César pro největší ženskou hereckou naději.

Pham navzdory slibnému startu opustila hereckou dráhu. Věnovala se studiu ekonomie a po jeho skončení pracovala jako obchodní zástupkyně ve Vietnamu. V roce 2000 se provdala za Andrew Huntleyho, britského bankéře.

V novém tisíciletí se vrátila k herectví. Studovala na slavném Lee Strasberg Theatre and Film Institute v New Yorku a roku 2005 získala vedlejší roli v kritiky vřele přijímané krimi Tlukot mého srdce se zastavil (Jacques Audiard, 2005). Hraje učitelku klavíru, která nerozumí francouzsky a jen trošku anglicky. To samozřejmě ve skutečnosti není pravda, jak často potvrzují její další postavy plynulou francouzštinou - naposledy v komedii ze života Tout ce qui brille (Vše co se třpytí, Géraldine Nakache, Hervé Mimran, 2009) - i angličtinou ve filmu Pan Nikdo (Jaco Van Dormael, 2009). Pham se dosud v evropských produkcích objevuje pouze ve vedlejších rolích, hlavní roli však dostala hned ve svém prvním filmu vietnamské produkce Choi voi (Napospas, Bui Thac Chuyen, 2009), který vyhrál cenu FIPRESCI na 66. MFF v Benátkách. Film se dotýká citlivých otázek současného Vietnamu (stále socialistického), jako je homosexualita. Pham ve filmu mluví pro změnu vietnamsky.

Filmografie (výběr): Indočína (Régis Wargnier, 1992), Tlukot mého srdce se zastavil (Jacques Audiard, 2005), Symbol smrti (Régis Wargnier, 2007), Tout ce qui brille (Vše co se třpytí, Géraldine Nakache, Hervé Mimran, 2009), Pan Nikdo (Jaco Van Dormael, 2009), Choi voi (Napospas, Bui Thac Chuyen, 2009)

OHLASY

Lee Marshall, Screen Daily

„Nejvíce na Panu Nikdo fascinuje, s jakou samozřejmostí mísí drama (zejména ve scénách se Sarah Polley) s humorem nebo velké otázky života s romancí jako z Jihu proti Severu. Někdo snad nepřekousne dramatickou logiku tří životů v jednom; ti, kteří to zvládnou, si tuhle jízdu opravdu užijí.“

Deborah Young, Hollywood Reporter

„Chválu zaslouží kromě vizuální stránky i herecké výkony. Doširoka otevřené oči Jareda Leta provází diváka labyrintem času a voleb, které z našich životů činí nekončící dobrodružství. Diane Kruger uchvátí svou kreací věrné, nehynoucí lásky; za zmínku stojí 15letá alter ega postav v podání Tobyho Regba a Juno Temple, jejich obrazu hormonálního pnutí teenagerů beze zbytku věříme. Naproti nim role Sarah Polley více děsí, než oplývá romantikou. Její ztvárnění maniodepresivní Elise má v sobě tolik bolesti, až to bere dech.“

Virgile Dumez, A voir à lire

„Režisérův dosud nejambicióznější projekt míchá všechny žánry, na které si jen vzpomenete. Od komedie, přes science-fiction, až po drama o vztazích. Film lze těžko někam zařadit, má od každého něco a dohromady nic, podobně jako hlavní postava “nikdo“. Barokní rozvětvenost tohoto opusu v sobě skrývá tolik výživných témat, že by to stačilo hned na několik filmů. V paměti ale nejvíce utkví ono vizuální bohatství, opojení smyslů, které při sledování zažíváme. Divák se musí oprostit od tradičního vnímání filmů a nechat se unášet obrazy, které nám Van Dormael-demiurg a jeho tým v čele s vedoucí výpravy Sylvie Olivé vykouzlili.“

Christophe Carrière, L'Express

„Společně s Panem Nikdo se snažíme dát dohromady střípky jeho složitého, rozštěpeného života. Režisér předkládá divákovi puzzle s tisíci a tisíci kousky. Jeho skládání vám pěkně zamotá hlavu, ale nebude to nepříjemné. Zvlášť, pokud nemáte rádi jednoznačné odpovědi, ale složité otázky.“

Caroline Vié, 20 Minutes

„Pan Nikdo je fantastickou básní o chlapci, který není jako ostatní. V hlavní roli exceluje Jared Leto.“

Damien Taymans, L´Écran fantastique

„Film od prvních minut diváka unese do svého světa a už ho nepustí. Nelze než žasnout. Touto závratně rozvířenou odyseou lidského života nás provází krásná kamera Christophea Beaucarnea.“