Rozhovor s Lenkou Kny – režisérkou filmu Stínu neutečeš

Co vás motivovalo k napsání tohoto příběhu? Vycházíte z nějakých osobních zkušeností?

Každý z nás určitě ví, jak vypadá stará půda, a co teprve stará půda u babičky o prázdninách. Když vám je deset, naleznete i věci, kterým nerozumíte, a tak je necháte být, ale když je vám třicet a víc, možná si na ně vzpomenete a začne vám to vrtat hlavou. Divné doklady, neznámé písmo, fotky.  Tak tohle byl můj první impulz k napsání příběhu, který měl reálný základ v mé rodinné historii. Druhým motivem natočit tento film byla potřeba ukázat charaktery lidí v mezních situacích. Moji hrdinové se  ani po šedesáti letech nevyrovnávají se svým osudem způsobem ”co jsme si, to jsme si”, jak je v Čechách časté. Je to drama lidí, kteří mají svou hrdost. Možná, že je v příběhu něco z duše východu, která přináší větší emoce, nežli se vejdou do našich českých knedlíků.

V čem vás při natáčení překvapili zkušení herečtí mistři – Jaroslava Adamová a Pavel Landovský?

Překvapili je slabé slovo! My byli v absolutním šoku!  Ale můžu si za to samozřejmě sama - tak osobité a zkušené herce si odvézt na debut a na exteriér...Ale abych to nepřeháněla, Jaroslava Adamová i  Pavel Landovský jsou už lidi v letech, mají toho sakra hodně za sebou, takže bychom jim i rádi tolerovali jejich vrtochy. Ale nemohli jsme si to moc dovolit - malý počet natáčecích dní, nízký rozpočet, malý štáb - takže žádný super servis jsme jim dopřát nemohli, ale naše fantastická produkční vždy vykouzlila něco navíc. Musím ale prozradit, že paní Adamová byla víc jako voják v poli, byla k nepohodlí tolerantnější, než Pavel Landovský...ženská, přece.

I ostatní herci, jejich spoluhráči, byli velmi vstřícní a kolegiální. Všechna čest!

A samotná práce?

Paní Adamová je geniální a zkušená divadelní herečka, ráda si se mnou scénu znovu několikrát prošla, než šla na plac, pak  ráda nabídla možnosti před první klapkou a pak jsme teprve mohli točit - to je zodpovědný, klasický způsob.

Ale! Pavel Landovský je intuitivní a svérázný herec, který má úžasné nápady, schopnost geniální improvizace a strašně nerad zkouší. Navíc, jeho nápady byly skvělé, takže jsem musela mít velkou disciplínu, abych se pro ně nenadchla a neuhnula od svého záměru.

A tak se dělo toto: Jakmile byla paní Adamová  „nazkoušená“, připravená, Pavel Landovský už byl „přezkoušenej“, už ho to nebavilo. Práce s těmi dvěma by se dala přirovnat k honu na stříbrnou lišku a chytání zlaté rybky a to v jednom okamžiku!

Tak jsme s kameramanem použili způsob, že kamera musela jet i při některé zkoušce. Nechtěla jsem propásnout ty hvězdné okamžiky každého z nich, kdy je měli každý v jiném místě a v jiném jetí. Ale v přípravách ne, to byli oba stejní - profesionálové, kteří vyžadovali čtené zkoušky, probírání klíčových scén a motivů....

A Helena Dvořáková? Jak se vám s ní pracovalo?

Pro Helenu Dvořákovou - představitelku Katky, jejich filmové vnučky – to byl filmový debut, se kterým se výborně vypořádala. Její styl byl ještě jiný, než jejích kolegů - při první, druhé klapce našla svou polohu a třetí byla TA její. A byla skvělá. Maximálně se soustředila, udělala si pro film skoro celé divadelní prázdniny volno a byla s námi permanentně na place. V situaci, kdy se kvůli nějakým problémům s našimi mistry měnil natáčecí plán dne, pozvali jsme na plac Helenu, která byla vždy připravená a natočila scénu, kde mohla být sama. Bylo úžasné, jaký smysl pro týmovou práci měla.

A jak se snášely tři ženské umělecké osobnosti – režisérka a dvě generačně si vzdálené herečky?

Pro Helenu Dvořákovou bylo určitě nelehké stát se partnerkou paní Adamové.

Jaroslava Adamová působí při práci dost přísně a nepřístupně.  Ale člověk musí pochopit, že je taková díky své zodpovědnosti vůči práci, že je do ní absolutně ponořená. Ovládá perfektně češtinu a pregnantně rozebírá dialogy. V ten moment, kdy se soustředí a pracuje, nefunguje žádné kamarádíčkování. Pro mě i Helenu byla práce s ní nad scénářem a její přístup k hraní dobrou školou.

Občas jsme musely s Helenou udělat jakýsi obranný tým, abychom vydržely tu její sílu. Zdůrazňuji SÍLU. Je to silná osobnost. Pochopily jsme, že nemá smysl se jí snažit nějak zavděčit, tak jak je ona svá, vyžaduje, aby byli sví i všichni její spoluhráči,  aby jí byli rovnocennými partnery.

Paní Adamová chce na ostatních vidět, že vědí, co dělají, chce vidět, že člověk je absolutně připravený a soustředěný a uvědomuje si svou odpovědnost. Ale na place je kolegiální. Když to panu Landovskému nešlo přesně podle textu, byla paní Adamová  trpělivá, i když bylo znát, že  se jí to moc nezdá.  Zase když ona měla slabší chvilku, on taky trpělivě čekal. Myslím, že spolu měli docela dobrý vztah.

Jednou jsem při svícení přemýšlela  o připravované scéně schválně nahlas a řekla jsem paní Adamové v takovém přátelském duchu: „Tak mi nějak pomožte...“ A ona mi odpověděla: „Já tady nejsem od pomáhání! Ty musíš vědět!“

A bylo. A jindy jí Helena chtěla udělat radost a přinesla jí čaj.  A ona se na ni rozkřikla: „To už příště nedělej! Ty tady nejsi od toho, abys nosila čaj!“

A vy jako režisérka – jak jste s paní Adamovou vycházela?

Teď, když už opadlo napětí, ráda vzpomenu na to, jak jsme s paní Adamovou  její roli Evženie „pekly“ . V kavárně, kde jsme se scházely nad scénářem, jí bylo dobře. Hulila jednu za druhou a před koncem práce si dala skleničku vína. Já, nekuřák, jsem byla z nikotinu skoro v bezvědomí a po naší soustředěné práci byla tak akorát na panáka. Ale protože vlastně nepiju, dala jsem  si  po práci s ní alespoň jedno campari s džusem a hromadou ledu. Paní Jaroslava byla úžasná, po třetí takovéhle naší seanci se mě zeptala: „A víte, že v tom, co pijete, je alkohol?“ A taky jednou, když jsem se rozohnila a vysvětlovala jí nějaké pocity a chiméry o její postavě, lakonicky mi  odpověděla: „To dejte, pani režisérko, do programu.“ No a bylo po pocitech.

Jak se představa vašeho celovečerního debutu lišila od reality?  

Mít tuto kombinaci  herců, malý štáb, malý rozpočet  a skoro celý film točit v odlehlých exteriérech, bylo sice „dobrodružství“, ale tím, že moje představy byly skromné, nebyla jsem nijak překvapená. Náš malý štáb byl vlastně výhodou, semkli jsme se, abychom ustáli nápor našich dvou hereckých osobností, a tím jsme se paradoxně stali dobrým týmem. Musím říct, že všichni dělali víc než museli a ten pocit byl pro mě velkou vzpruhou v těch těžších chvílích, kterých nebylo málo. Zvukaři, osvětlovači a výprava zaslouží opravdu velkou chválu. A naše produkční? Poklad! A protože jsem koproducentem filmu, musela jsem přece vědět už na začátku, do čeho jdu. Mě to ale nedeptalo, spíš „nahazovalo“. Ráda překonávám  překážky. Když jde něco snadno, je mi to podezřelé a obávám se výsledku.

Proč jste si vybrala právě tyto dvě složité osobnosti – Jaroslavu Adamovou a Pavla Fandovského -  do hlavních rolí?

Pro postavu Evženie jsem potřebovala ženu s tajemstvím, ne moc čitelnou, ale pevnou, zásadovou. A Jaroslava Adamová taková je. Strašně jsem se na ni těšila. Je to noblesní ženská a má své tajemství.  Když jsem ji oslovila, měla jsem před ní velký ostych a respekt, který jsem díky svému cíli - získat ji pro tuto roli, musela překonat.

Jednu historku při „námluvách“ jsme spolu prožily. Byly jsme na jednom divadelním představení. Měly jsme tam pak schůzku s dalším z našich herců. V první půlce se trochu vrtěla. O přestávce mi říkala: „Nebojte, já na herce křičet nebudu, jak to hrajou, ale skoro bych to už udělala...“Mrkla jsem na ni. „A co divadelní bar ?“ Ona mrkla taky a už jsme tam šupajdily a v klidu proklábosily druhou půlku nevalného představení. Když jsem ji k půlnoci, celá utahaná, vezla domů do Dejvic, byla paní Jaroslava ve výborné náladě a při plné síle, tak jsem si řekla, ano, to je moje Evženie!

A Pavel Landovský? Za to vlastně může Helena se svým dědečkem. Měli jsme kamerové zkoušky a Pavel Landovský, který původně měl hrát  roli převozníka (na kterou se mimochodem těšil, protože se tam moc nemluví), spolu s Helenou vystřihli tak přesvědčivou scénu, že jsme si všichni řekli – ano, tohle je přeci Řehoř, to je děda s vnučkou!  A Helena se přidala: „Já jsem se taky tak cítila, mám takovýho dědu.“

Řehoř je sice starý, ale charismatický a živočišný muž s nejasnou minulostí a se schopností milovat. Znáte lepšího?  A Pavel  Landovský hlavní roli přijal.

Měla jste při natáčení nějaké pochybnosti? Přece jen to byl váš celovečerní debut?

Jednu velkou krizi jsem měla po třetím dnu, kdy jsem zjistila, že scénář s replikami pro Pavla Landovského můžu hodit do koše. Ale samozřejmě, že jsem ho zas musela vytáhnout a donutit ho, aby se scénáře držel. Dokonce jsem se jednou, asi ve třetině natáčecích dní, musela zachovat podle hesla: „Režisér a maminka mají vždycky pravdu!“ A ukázalo se, že je to heslo pravdivé a herci asi ve své podstatě potřebují, aby se na nich občas uplatňovalo.

Měla jsem oporu v kameramanovi Divišovi Markovi. Bylo skvělé, že jsme se s ním dostali za prvních pár dnů do symbiózy, pomohla mi Divišova rychlost a přizpůsobivost našemu nejednoduchému hereckému duu. „No jo, vona točí, jako když stříhá.“ To řekl Pavel Landovský, když prý přemýšlel o tom, jak to vlastně celé dáme ve střižně dohromady. Takové bylo hodnocení mého debutu starým filmařem, který v prosinci na premiéře uvidí, jak jsme TO skvělým střihem Olinky Kaufmanové a s výbornou hudbou Michala Pavlíčka, dali celé dohromady.