Jubilejní „Barvy“ vyvrcholily „závěrečným ohňostrojem“ brutálního nářezu Swans a Grinderman

Již před začátkem jubilejního desátého ročníku se hodně mluvilo o nové grafické podobě loga festivalu a jeho letošního programu. Zaznívaly kritické hlasy na obojí. Že logo vypadá jako by vyzývalo na festival dětských filmů a ne jeden z nejúspěšnějších festivalů v republice, že v programu není žádná pořádná velká hvězda. Ani jsme se nestačili pořádně vzpamatovat a čtyřdenní maraton je za námi. Hlasy kritizující logo již mírně uhasly, a co se týče programu, zaznívají opět především pochvalné hlasy. Ano, na plakátech se neobjevily spíše mainstreamová jména jako třeba Cranberries nebo Morcheeba, ale nikdo nemůže říct, že by Nick Cave nebo Johnny Lydon a další nebyly hvězdy světového kalibru. A to, že máme každý jiný vkus, je jen dobře. Sto lidí, sto chutí.

Tak jako jsme zažili ročníky, kterými se jemně linula nit jazzu nebo africké hudby, letos se zdálo, že se festivalem táhne linka rocku a to skvostného, s jakými se na našich festivalech zase tak často nesetkáváme. To ale neznamená, že by si na své nepřišli fanoušci world music či mnoha dalších stylů.

V letošním roce přišli pořadatelé s úspěšnou novinkou, a tou bylo rozšíření festivalu do ulic města, kde pod názvem Festival v ulicích mohli i ti, kteří si nezakoupili vstupenku na Colours ochutnat něco z výjimečné atmosféry festivalu. I když různé stany, kde se odbývala produkce, byly možná až příliš blízko sebe a trochu se z toho stal takový zvukový galimatyáš, jednalo se o výborný a úspěšný nápad a ostravské centrum zase jednou pořádně ožilo. Škoda, že jen na pár dní. Novinka z minulého roku, úspěšná New York Stage, byla zachována i letos a opět skýtala za prvé útočiště před horkem či deštěm a za druhé nabízela možnost nahlédnout do „pravého newyorského klubu“,  a poslechnout si celou řádku excelentních muzikantů a hudebních projektů.

Zahajující koncertní souboj balkánských dechovek  Balkan Brass Battle, byl příznačný pro festival, který si získal věhlas právě díky tomu, že přináší nová jména a hvězdy world music. Svižnou směsici balkánských rytmů pak na hlavní stage vystřídaly jemnější melodie irských Clannad, kteří se v nedávné době vrátili na hudební scénu. Pokud někomu směsice irských melodií s folkem, elektronikou a rockem připadala příliš poklidná, mohl se přesunout na stage na Černé louce, kde Clannad v podstatě střídala našlapaná kombinace z neworského popového undergroundu či dubstepu mixnutá Portishead, Cure a dalšími, skupina Santigold. Pro mnohé jeden z nejsilnějších zážitků letošního ročníku. Vrcholem čtvrtečního večera byla ikona britského punku Johnny Lydon (alias Johnny Rotten ze Sex Pistols) se svými post-punkovými Public Image Ltd. Skvělý koncert, který snad stylově doprovázel klasický festivalový proud deště si však všichni vychutnali do posledního dechu.

Start pátečního maratonu na hlavní scéně odstartovaly „profláklá“ jména českých koncertních a festivalových pódií, kapely Nightwork a Monkey Business, které jako vždy předvedly svou živelnou show a své publikum zcela zřejmě nezklamaly. Kdo si po show Monkey Business chtěl dopřát něco křehčího, určitě neprohloupil, když zavítal na Černou louku, kde koncertovala Joan As Police Woman se svým emotivním až drásajícím písničkářstvím, v němž mixuje soul, funky, jazz či indie rock. Loňské přívaly deště znemožnily vystoupení jedné z očekávaných hvězd minulého ročníku Brendana Perryho a letos se fanoušci konečně dočkali. Fenomenální uklidňující hlas bývalého člena Dead Can Dance a jeho křehké melodie posluchače zaváděly do úplně jiných dimenzí. Komu v pátek chyběla na hlavním pódiu výraznější linka world music, ten se určitě přesunul na Černou louku, kde ho čekaly hned dvě výbušné bomy. La Shica – hip hop a elektro v živelném rytmu a Bomba Estéreo – flamenco smíchané s hip hopem, funky, brazilskými rytmy a rockem rozhodně nemohly nechat nikoho chladným a staly se nezapomenutelnými vzpomínkami na letošní ročník. V mezidobí mezi těmito dvěma energickými výbuchy ovládli hlavní scénu Blackfield – jeden z dalších projektů lídra loni vystupujivší kapely Porcupine Tree - Stevena Wilsona a izraelského zpěváka Aviva Gettena. Kdo podléhá syrové melancholii Porcupine Tree, určitě si přišel na své.  Okouzlujícně malebné i tíživě melancholické melodie, méně syrově drsné než ty od Wilsonovy mateřské kapely posluchače vtáhly trochu do pinkfloydovského snivého i temného světa. Závěr pátečního večera patřil na hlavní scéně pro mnohé kontroverzní kapele šílených ulítlých excentriků Semi Precious Weapons. Kapela známá jako předskokan Lady Gaga, oblíbená u takových jmen jako Patti Smith či Courtney Love předvedla svéráznou a nabouchanou show, jakou tady není zvykem vídat. „Špinavý a nefalšovaný“ rock´n´roll sice v trochu popovější podobě, přesto znamenal zážitek jak pro publikum, tak dle webových stránek i pro samotnou kapelu.

Sobotní program je každoročně hodně nabitý a stihnout jen část je hodně cítit v nohách, jak se člověk snaží přesouvat mezi jednotlivými scénami, aby stihl to, co by stihnout chtěl. Odstartovaly jej na hlavním pódiu česká Tatroska a posléze legendární Vltava, kterou na Park stage střídal osvěžující zážitek - křehká irská písničkářka Lisa Hannigan, jež zde má bezpočet fanoušků. To dokazoval namačkaný dav, mnohým se ani nepodařilo na místo koncertu dostat a poslouchali jej zpovzdálí. Se stejným problémem se před dvěma lety potýkala kosmopolitní N.O.H.A., která již letos zcela zaslouženě dostala prostor na hlavní scéně hned po Lisině koncertě. Smršť drum´n´bass, nu-jazzu, popu i španělského temperamentu nekompromisně roztančila publikum od prvních tónů. Nedávný objev organizátorky festivalu Zlaty Holušové, australský Aboriginec  Frank Yumma svým výjimečným hlasem a křehce mystickým písničkářstvím okouzlil nejen ji, ale i početné publikum. Poskytl tak po výbušném vystoupení projektu N.O.H.A. emotivní a uklidňující duševní zážitek. Malijský zpěvák Salif Keita se se navrátil na coloursovská pódia již podruhé a potěšil tím mnohé z přítomných. Jedno z překvapení jubilejního ročníku zaznělo na Černé louce po vystoupení Salifa Keity. Japonské instrumentální kvarteto Mono – dechberoucí až pastorální symfonie s temně rockovými i romantickými  plochami, zanechalo nezapomenutelný dojem. Po anglických rockových The Horrors, kteří jsou označováni jako miláčci britských kritiků, patřila hlavní scéna nefalšovaným rockerům, anglickým Apollo 440. Postmoderní elektroničtí rockeři, jejichž hudba zazněla v mnoha slavných filmech, si právem získali obdiv nejen rockověji naladěného publika.

Jiří Schmitzer, výborný herec a originální písničkář, skvěle zahájil nedělní závěrečný slunečný den na hlavní scéně. Oproti tomu na Černé louce se návštěvníci hudebně dostali až do dalekého Nového Zélandu.  Moana & The Tribe, to byly tradiční maorské zpěvy smíšené s reggae, popem či hip-hopem a maorskými bojovými tanci.  Malijský rap´n´folk neboli kapela SMOD nadchl a roztančil posluchače, stejně jako bosenská Dubioza Kolektiv, jež se už stala významnou evropskou formací míchající ve strhujícím dravém rytmu rock, hip hop, reggae, dub nebo bosenský folklór. Jestli člověk za odpoledne dal pořádně zabrat svým vytancovaným nohám, pak zbytek dne dal zabrat především uším bubínkům. První smršť emocí přichystal známý skladatel filmové hudby Yann Tiersen. Klenuté hudební plochy, úchvatná houslová sóla, jemné i rockové pasáže – další z úchvatných koncertů jubilejních Colours. Závěrečné dva koncerty pak byly opravdovým vyvrcholením a oslavou konce jubilejních desátých Colours of Ostrava. Finální smršť syrových emocí, drtivá síla, která se všem prohnala útrobami a zatížila ušní bubínky. Michal Gira a jeho newyorští Swans sice nebyli hudbou pro každého, ale kdo viděl, bude určitě ještě dlouho vzpomínat.  Mohutně vystavěné hudební plochy s dlouhými sóly, monumentální bicí a zlostné běsy, které jakoby až tahali z vnitřností na povrch. Jedna z nehlasitějších kapel opravdu drtila ušní bubínky, přesto tahle niterně existencionální symfonie brala dech. Škoda jen, že končila v době, kdy na hlavní scéně startovala hlavní hvězda večera, Nick Cave a jeho „drtička“ Grinderman. Kdo očekával od Nicka Cavea něco podobného, co tvořil se svou kapelou The Bad Seeds, byl možná zklamán. Nekonaly se žádné balady, písničkářství a jeho temné blues se přehouplo do úplně jiné roviny. Té, která byla spíše blíže jeho hudebním začátkům.  Brutální nářez, jenž se podobal spíše nášlapné mině, která prostě vybouchla a nezadržitelně se přelila přes tisíce posluchačů. Syrové, surrealistické hard core blues, drtivá síla, skřípot kytar, expresivní  zpěv a naléhavost projevu Nicka Cavea, který chvílemi až křičel či deklamoval do davu, s davem komunikoval, podával si ruce …momenty, kdy se člověk přistihl až se spadlou čelistí. Drtivý nálet dvou posledních koncertů, které působily, jakoby nastala apokalypsa, to byl vlastně takový závěrečný ohňostroj nad končícím jubilejním ročníkem Colours. A to ohňostrojem s velkým O.