MOTTO FILMU - 1974. 411 metrů nad zemí. Umělecký zločin století.

7. srpna 1974 vstoupil mladý Francouz Philippe Petit nezákonně na lano natažené mezi neworskými dvojčaty, tehdy nejvyššími budovami světa. Po asi hodinovém představení na laně byl Philippe zatčen, odvezen na psychologické testy a uvržen do vězení. 

Petit snil o věžích šest a půl roku, poté strávil v New Yorku osm měsíců plánováním celé akce. Za pomoci několika kamarádů a kompliců musel čelit mnoha překážkám: musel najít způsob, jak obejít ochranku Světového obchodního centra, propašovat do věží těžké ocelové lano, natáhnout ho mezi vrcholy dvojčat, upevnit a napnout tak, aby vydrželo poryvy větru a výkyvy budov. Upevňování a seřizování probíhalo v noci v naprostém utajení. V 7.15 ráno vkročil Philippe poprvé na lano zavěšené 411 metrů nad chodníky Manhattanu…

Dokument Jamese Marshe oživuje 35 let staré dobrodružství skrze vzpomínky samotného Philippa Petita a jeho kolegů, kteří pomohli vytvořit neuvěřitelné představení, které se stalo „uměleckým zločinem století.“

Velká Británie/USA, dokument, 2008

Režie: James Marsh

Účinkují: Philippe Petit, Jean François Heckel, Jean-Louis Blondeau, Annie Allix, David Forman a další

Premiéra v ČR: 3.9.2009

AČFK

https://manonwire.com/

Zdroj a foto: Distributor

Ocenění (výběr):

Oscar – nejlepší dokument

Independent Spirit Award – nejlepší dokument

MFF Karlovy Vary – nejlepší dokument

Sundance Film Festival – cena diváků

– velká cena poroty

Zpracoval a podle uvedených materiálů připravil: Jan Jílek

Jak vznikal Muž na laně

Producent Simon Chinn se poprvé dozvědel o existenci Philippa Petita z rozhlasového pořadu BBC 4 v dubnu 2005, téměř 30 let po jeho neohrožené chůzi mezi budovami Světového obchodního centra. Tento moment popisuje Chinn následovně: “Poslouchání rádia BBC 4 je vždy relativně konformním zážitkem, ale Petitův vzrušený hlas, jeho nekompromisní vnímání světa, jeho upřednostňování chůze ve stovkách metrů nad povrchen než po pevné zemi, mě vrhly do jakéhosi podivného neklidu a zapsaly se mi do mysli navždy.” Chinn byl přesvědčen, že Petitův neuvěřitelný příběh si zaslouží celovečerní dokument.

Jak Chinn předpokládal, Philippe Petit a jeho partnerka a manažerka Kathy O´Donnell byli již o krok napřed. Od vydání knihy To Reach the Clouds (2002), která byla velmi pozitivně přijatou reportáží o akci ve Světovém obchodním centru, dostal Petit celou řadu nabídek na zpracování látky do podoby filmového dokumentu. Poté se do hry vložila náhoda... Petit byl právě na cestě z New Yorku do britského Nottinghamu, kam přijel kvůli konzultaci divadelní adaptace své knihy. Jeho manažerka Kathy O´Donnell pak souhlasila, aby se sešel s producentem Chinnem. Tato první schůzka byla velmi rozpačitá. Kvůli dopravní zácpě dorazil Chinn s hodinovým zpožděním, z čehož nebyl Petit zrovna nadšený.

Chinn se však nenechal jen tak odradit a po mnoha dalších setkáních (z nichž jedno se uskutečnilo v Paříži a Chinn na něj dorazil včas) se Petit s Kathy O´Donnell rozhodli přijmout Chinnův návrh. Chinn se pak sešel s producentem Jonathanem Hewesem z jedné z nejvýznamějších britských nezávislých produkčních firem Wall to Wall Media, který mu doporučil jako režiséra filmu Jamese Marshe.

Hewes se znal s Marshem již několik let a byl obdivovatelem jeho filmů (Troubleman, Wisconsin Death Trip, The King). Obsazení pozice režiséra komentuje Hewes takto: “James Marsh patří mezi několik výjimečných režisérů se schopností vytvořit film s úžasnou vizuální stránkou, která ale vždy dokonale slouží ústřednímu příběhu. Vědeli jsme, že Petitův příběh potřebuje někoho speciálního, který dokáže takto bohatý a mnohovrstevnatý příběh převést na plátno. James Marsh pak ve výsledku předčil naše očekávání.”

Když producent Chinn volal Marshovi do jeho newyorského bytu, nemusel jej ani moc přemlouvat. Simon Chinn to komentuje následovně: “James právě dokončil film The King, temný a nekompromisní film o incestu a domácím násilí, a možnost práce na něčem pozitivnějším pro něj byla více než přitažlivá. Poslal jsem mu svůj návrh a on mi odpověděl téměř ihned. Chtěl film režírovat. Ani jsem neměl možnost hádat se s ním a smlouvat o podmínkách.”

James Marsh popisuje svojí počáteční motivaci k práci na filmu takto: “Většina lidí žijících v New Yorku zná Philippovu chůzi mezi budovami, tento příběh se stal jednou z městských legend, která nyní, po zničení Světového obchodního centra, dostala nový rozměr. Ale od počátku jsem věděl, že událostí září 2001 nemají s naším příběhem nic společného. Philippovo dobrodružství je úžasnou pohádkou ze skutečného světa, která je navždycky zasazena do mizerného a zkaženého období amerických dějin.”

Tak začala dlouhá spolupráce mezi Jamesem Marshem a Philippem Petitem zahrnující mnoho Marshových cest do Petitova domu v Catskill Mountains. Petit nosil po celé tři dekády v hlavě obrovské množství nápadů na umělecké zpracování jeho akce ve formě knihy, hraného filmu, filmového dokumentu či divadelní hry a zároveň zuřivě shromažďoval veškeré dokumenty, filmové záběry a předměty týkající se akce. První verzi scénáře načrtl Marsh právě podle Petitovy rozsáhlé sbírky a na základě nezastavitelného toku jeho vyprávění.

Oproti Petitově knize, která popisovala události pouze z jeho perspektivy, měl Marsh možnost využít výpovědi ostatních účastníků příprav i samotné akce a zahrnout je do scénáře filmu. „Od počátku jsem si dokument představoval jako variaci na gangsterký film“, vysvětluje Marsh. „Brzy jsme přišli na to, že do reálného Petitova příběhu je zapojena celá řada fascinujících postav. Výpovědi Petitových „kompliců“ vytvořily mnohonásobnou perspektivu pohledů na celou akci, na všechny problémy, neúspěchy a konflikty. Všichni Petitovi spolupracovníci čekali na možnost povědět svoji verzi příběhu 30 let a jejich výpovědi tím pádem byly impulzivní a překvapivě emocionální“, dodává režisér filmu.

Dalším krokem producenta Chinna a režiséra Marshe bylo vytvoření týmu spolupracovníků z New Yorku, Londýna a Paříže. V Londýně začala pracovat koproducentka Victoria Gregory, v New Yorku pak koproducentka Maureen Ryan. Za kameru se postavil Newyorčan Igor Martinovic (který byl tehdy čerstvě oceněn na festivalu Sundance 2007 za kameru k filmu Padre Nuestro). Velmi důležitou osobou se stala také střihačka Jinx Godfrey, která obohatila celý projekt o svoji velkou zkušenost se střihem dokumentů i reklamních spotů a pomohla vytvořit silný, mnohovrstevnatý narativ, který se neustále pohybuje tam a zpět v prostoru i v čase.   

Komentář režiséra Jamese Marche

 „Mám mysl zločince“, to bylo to první, co mi Philippe Petit řekl, když jsem ho potkal. Poté mi chtěl ukázat jak je možné zabít člověka jedním výtiskem časopisu People a potom, než jsme se rozloučili, mi ukradl peněženku. Potkal jsem jedinečnou bytost se specifickým pohledem na svět, bytost s pohledem na svět z výšek, do kterých se nikdo nedostal.   

Petitův příběh odpovídá archetypům prapůvodních lidských příběhů. Petit je hrdinou vydávajícím se na cestu, během níž budou otestovány jeho schopnosti a na jejímž konci se mu podaří zdánlivě neuvěřitelné. Již jako provazochodec-teenager (předtím, než bylo Světové obchodní centrum vůbec postaveno) plánoval Petit jak mezi budovy napne lano a jak na něm bude ve výšce 411 metrů tancovat pro potěchu chodců a diváků. Každá z částí jeho plánu se zdála být naprosto neuskutečnitelnou a samotná provazochodecká akce mohla být vnímána jako vědomá sebevražda. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak, což ve filmu popisuje Petitova přítelkyně Annie: „Nemohl by dál žít, kdyby se nepokusil zdolat ty dvě věže... bylo to jako kdyby ty věže byly postaveny speciálně pro něj.“

Chtěl jsem udělat film, který by byl definitivním shrnutím Petitovy cesty a nepředpokládal jsem, že se z něj nakonec stane zásadní lidské drama, které v sobě zahrnuje komedii plnou omylů, love-story, příběh o přátelství a jeho hranicích a satiru na autority a společenské normy.

Přepjatost narativu vycházela ze samotného Petita, přesněji z jeho nekonečné potřeby sebedramatizace a jeho neochoty vyprávět příběh v klidu a vsedě. Doplňující příběhy jeho nejbližšího přítele Jeana-Louise a jeho partnerky Annie nejsou o nic méně dramatické, i když záměrně nezmiňují vzájemné konflikty provázející celé dobrodružství. Za těch několik málo osob, které se nakonec dostaly s Petitem až nahoru, hovoří Jean Francois Heckel: „Samozřejmě, že jsme všichni věděli, že může spadnout... mohli jsme si to myslet, ale nesměli jsme tomu věřit.“

Muž na laně obsahuje nevyhnutelně další rozměr: jedná se o portrét New Yorku a Ameriky dávno minulé doby. Události kolem aféry Watergate vyvrcholily přesně v týdnu, kdy Philippe tancoval mezi věžemi Světového obchodního centra a prezident Nixon odstoupil den po Philippově dobrodružství. V roce 1974 byl New York daleko špinavějším a nebezpečnějším městem než dnes. Byla to éra pornokin, přepadávání na ulicích a všepřítomné korupce. Reakce tehdejších policistů, soudců a politiků si lze v nynější éře nulové tolerance jen těžko představit: v roce 1974 někteří představitelé státní moci Petita za jeho výstřelky dokonce oslavovali.    

Z pohledu dneška ještě bizarnější představou je obraz skupiny francouzsky mluvících bohémů potácejících se na letišti JFK s kufry obsahujícími pouta, provazy, nože a dokonce luky a šípy, kteří se pak týdny motají kolem jedné z klíčových budov celých Spojených států s kamerami a falešnými průkazy totožnosti... Nakonec však musím znovu ocitovat Jeana Francoise Heckela: „Možná to všechno bylo ilegální... ale nebylo to zlé a sprosté.“

Profily protagonistů

Phillipe Petit (*1949) „muž na laně“

Philippe Petit se narodil ve Francii, ne však v cirkusové rodině. Již jako dítě objevil kouzelný svět magie a žonglování. První kroky na nataženém laně udělal ve svých šestnácti. Veškeré znalosti a dovednosti musel získávat sám, neboť byl během svého života vyhozen celkem z pěti škol. Postupně si tak osvojil základní dovednosti jízdy na koni, šermování, horolezectví, uměleckého kovářství a býčích zápasů. Během svých četných vystoupení v Evropě, Rusku, Austrálii a USA se naučil plynně španělsky, německy, rusky a anglicky.  

Na pařížském chodníku Petit postupně definoval své umělecké alter ego: divokého a zároveň duchaplného tichého hrdinu okouzlujícího všechny, kteří s ním přijdou do kontaktu. Svým provazochodeckým uměním rozbil Petit hranice mezi rozdílnými uměleckými formami (divadlo, hudba, poezie, kresba, film), které se při jeho vystoupeních seskupovaly do jedinečné formy ovládané chodcem na laně.

I proto se mezi jeho přátele počítá tolik umělců z různých uměleckých oborů. Dům v Catskill Mountains, který Petit vlastnoručně postavil za použití nástrojů z 18. století, navštívili například Michail Baryšnikov, Werner Herzog, Annie Liebovitz, Miloš Forman, Volker Schlöndorff, Marcel Marceau, Paul Auster, Robin Williams nebo Sting.

Philipe Petit získal za svůj umělecký přínos celou řadu ocenění, z nichž můžeme jmenovat např. James Parks Morton Interfaith Award nebo získání statutu Chevalier des Arts & des Lettres od francouzského ministerstva kultury.

Významná představení na laně

1971 | Vallauris (Francie) – představení k Picassovým devadesátinám

1971 | Katedrála Notre Dame (Paříž, Francie) – tajné představení

1973 | Most v Sydney (Austrálie) – tajné představení

1974 | Světové obchodní centrum (New York, USA) – tajné představení 

1974 | Central Park (New York, USA) – představení na laně nad jezerem Belvedere

1974 | Katedrála v Laonu (Francie) – představení na laně mezi dvěma věžemi pro TV pořad

1975 | Superdome (New Orleans, USA) – představení na laně při slavnostním otevření stadionu

1982 | Koncert v nebesích (Denver, USA) – hudební koncert na laně při zahájení světového divadelního festivalu

1983 | Skysong (New York, USA) – koncert na laně

1983 | Georges Pompidou Centre (Paříž, Francie) – představení na laně

1984 | Pařížská opera (Francie) – improvizace na laně s operní pěvkyní Margaritou Zimmermann

1986 | Ascension (New York, USA) – koncert „pro lano a piano“ nad Katedrálou Sv. Jana

1986 | Lincoln Centre (New York, USA) – představení na laně při znovuotevření Sochy svobody

1987 | Bridge for Peace (Jeruzalém, Izrael) – představení na laně zavěšeném nad židovským i arabským městem

1987 | Moondancer (Portland, USA) – opera na laně

1989 | Tour et Fil (Paříž, Francie) – představení pro 250 000 diváků na 700 m dlouhém laně nataženém mezi palácem Chaillot a Eiffelovou věží

1990 | Tokyo Walk (Tokio, Japonsko) – první představení v Japonsku při otevírání budovy Plaza Mikado

1991 | Viennalewalk (Vídeň, Rakousko) – představení na laně při zahájení filmového festivalu Viennale (režie představení: Werner Herzog)

1992 | Namur (Belgie) – představení na laně nad citadelou Vauban

1992 | Farinet Funambule! (Švýcarsko) – představení na laně

1994 | Historischer Hochseillauf (Frankfurt, Německo) – představení laně pro 500 000 diváků

1996 | Crescendo (New York, USA) – představení na třech současně zavěšených lanech nad Katedrálou Sv. Jana

Filmy o Philippu Petitovi

Concert in the Sky (Mark Elliot, 1983)

High Wire (Sandy Sissel, 1984)

Tour et fil (Alain Hattet, 1989)

Filmstunde (Werner Herzog, 1991)

Historischer Hochseillauf (Sacha Arnz, 1994)

Mondo (Tony Gatlif, 1995)

Knihy Philippa Petita

Trois coups (Paříž, 1983)

On the High Wire (New York, 1985)

Funambule (Paříž, 1991)

Über mir der offene Himmel (Stuttgart, 1998)

To Reach the Clouds (New York, 2002)

L´art du pickpocket (Arles, 2006)

Jean-Louis Blondeau

Fotograf a Petitův přítel od dob puberty, fotil Petita od jeho prvních kroků po laně nataženém mezi dvěma cedry kdesi v jižní Francii. Byl Petitovým spolupracovníkem při první velké ilegální akci na katedrále Notre Dame v Paříži a na Světovém obchodním centru. Byl to právě Jean-Louis, kdo vymyslel nápad s vystřeleným šípem jako prvním předpokladem pro upevnění lana. Samotný Blondeau pak v noci na střeše budovy správně vystřelil šíp a tím de facto umožnil Petitovi provést celou akci. Ještě před Petitovým vystoupením pracoval Blondeau celou noc na upevňování lana na severní věži. Pro úspěch celé akce a Petitovo přežití byla Blondeauova práce naprosto klíčová. 

Annie Allix

Petitova francouzská přítelkyně, která mu byla důležitou emocionální podporou. Vždy stála po jeho boku a vždy se starala o jeho bezpečnost, i v momentech, kdy sama o úspěchu celé akce pochybovala.

Jim Moore

Petitův klíčový člověk během příprav v New Yorku: navštívil s ním několikrát budovy Světového obchodního centra, zařídil čtvrthodinový vyhlídkový let nad budovami... Závěrečných nočních upevňovacích prací na střechách budov se však odmítl zúčastnit.

Jean-François Heckel

Byl členem Petitova týmu při akci Notre Dame. Do New Yorku přijel pouhé dva dny před samotnou akcí, ale nakonec byl Petitovým jediným pomocníkem při upevňování lana na jižní věži. 

Barry Greenhouse

Byl klíčovým „vnitřním mužem“ týmu. Pracoval v 82. poschodí jižní věže, umožnil Petitovi a jeho týmu pohybovat se uvnitř budov a vynesl zevnitř množství klíčových informací.

Alan Welner

Muž, kterému Petit a Blondeau nikdy nevěřili. Se stupňujícím se tlakem nakonec Petit svolil, aby se Welner stal členem týmu. Welner nakonec málem zapříčinil neúspěch celé akce, když v rozhodující chvíli opustil Jeana-Louise na severní věži a nechal jej upevňovat extrémně těžké lano zcela samotného

Profily tvůrců

James Marsh (*1963) - režie

Po absolvování Oxfordu začal Marsh pracovat jako expert a režisér pro BBC. Jeho prvním výrazným úspěchem byl dokument Troubleman (1994), biografie soulového zpěváka Marvina Gaye, který byl v roce 1984 zavražděn svým otcem, transvestitou a fundamentalistickým knězem.

Dalším filmem byl dokument The Burger and the King (1996), snímek o bizarních jídelních návycích Elvise Presleyho hojně využívající svědectví Presleyho osobních kuchařů. Film byl promítán na mnoha festivalech a obdržel několik cen.

Dokument Wisconsin Death Trip (1999) rekonstruoval historický příběh malého města ve Wisconsinu, kde se na konci 19. století objevilo několik případů tajemných vražd a eskalovaného šílenství. Film získal cenu BAFTA, vyhrál cenu FIPRESCI na festivalu v San Sebastianu a byl uveden v artových kinech ve Velké Británii a v USA, kde se udržel celé dva roky.

Posledním Marshovým dokumentem před Mužem na laně byl snímek s názvem The Team (2003) pojednávající o cestě fotbalového týmu newyorských bezdomovců na mistrovství světa bezdomovců v rakouském Grazu.

Marshův hraný debut The King (2005) byl uveden v soutěži na festivalu v Cannes. Příběh žárlivosti a pomsty zasazený do křesťanské komunity v Texasu je obsazen Gaelem Garciou Bernalem a Williamem Hurtem. Film byl uveden do distribuce v celé řadě zemí. 

Režijní filmografie

1994 | Troubleman (Grázl)

1996 | The Burger and the King (Hamburger a král)

1999 | Wisconsin Death Trip (Wisconsinský výlet za smrtí)

2003 | The Team (Tým)

2005 | The King (Král)

2008 | Muž na laně (Man on Wire)

Ohlasy v tisku

A.O. Scott, The New York Times:

 „Tento skvělý a dojemný film bez velkých gest dokazuje, že Petitova akce na Světovém obchodním centru měla svůj smysl. Jedním z důkazů jsou emoce, které vyvolávají obrazy malinké lidské postavy balancující nad nekonečnou hlubinou.Je lehké představit si, že nově postavené monstrózní věže Světového obchodního centra vnímal Petit jako svoji vstupenku k nesmrtelnosti (ať už by svoji akci přežil nebo ne). “

Michael Phillips, Chicago Tribune:

 „Hlavní hvězdou Marshova filmu jsou samotné budovy Světového obchodního centra. Newyorčané je nikdy příliš nemilovali a Petitova bláznivá akce je určitým způsobem polidštila a vytvořila jasný protiklad k brutálnímu teroristickému činu, kterému byly budovy vystaveny 27 let poté.“

Kenneth Turan, Los Angeles Times:

 „Režisér Marsh obratně spojil dohromady množství různorodého materiálu. Ve filmu se tak objevují dechberoucí záběry Petitových akcí v Paříží a Sydney, úžasné fotografie z jeho vyhlídkového letu kolem budov, dramatické rekonstrukce událostí v zákulisí akce či zajímavé rozhovory s Petitovými spolupracovníky.“

Robert Koehler, Variety:

 „Marshův Muž na laně doslova exploduje na plátně do podoby jednoho z nejzábavnějších dokumentů posledních let. Tento film vypráví dobrodružný příběh, který diváka naplňuje úžasem ve všech ohledech.

Alissa Simon, Variety:

„Jedinečný dojem z filmu netvoří pouze samotná Petitova akce, ale také perfektní symbióza mezi obrazem a hudbou, neuvěřitelné záběry plné až nadpozemského ticha a klidu a v neposlední řadě také přímá inspirace pro diváka. Na konci si tak mnozí z nás řeknou: „Proč ne? Proč by vlastně člověk neměl chtít tancovat na laně mezi budovami Světového obchodního centra?“

© text: Jan Jílek, AČFK, o.s.